AKUSHU NEBO OJIGI?

Podat ruku nebo se uklonit?

Podávat si ruce je pro mezilidskou komunikaci nesmírně důležité, protože ztělesňuje blízké spojení. Přátelství. Touhu předat dobrou zprávu. V paměti mi hluboce zůstává příběh, kdy jsme s přítelem kaligrafem Izanem Ogawou před lety psali slovo Akushu – podat si ruce, potřást si rukama – s dětmi na jedné pražské základce a rozebírali, jak je to slovo znakově vytvořené. Že se tam opakuje dvakrát ruka a pak je tam znak pro dům. Ty dvě ruce se zabydlí ve společném, alespoň na chvíli. Ruce v domečku. Izan si pak podal se všemi žáky ruku a jedna dívenka to tak prožívala, že ve své ruce si chtěla uchovat celý ten zážitek i Izana samotného a její maminka pak dávala do školy zprávu, že si dcera večer odmítala svou ruku umýt. Znak akushu tedy jazykově vypovídá, že v japonské kultuře má podání ruky velmi hluboký význam a přitom, lidé v Japonsku si potřásají rukama jen velmi zřídka. Radši se jeden druhému klanějí. Tím ale vzniká mezi nimi nevyplněný prostor. Nedojde ke spojení. Tu mezeru jakoby vyplňovali tím, že se klaní v jednom aktu pozdravu několikrát. Skoro bych řekla mnohokrát. Klaní se soustředěně a uctivě.

Klanění se jeden druhému se řekne ojigi. Slovo má uctivou předponu “o” a hned je jasné, že se jedná o něco veledůležitého, na co se má dát pozor. Když si otevřete internet, najdete mnoho obrázků klanících se postav a videí, kde vám radí, jak nejlépe se klanět. Je to umění! Nejsem moc vypravěč vtipů, ale tenhle se mi vryl do paměti hodně silně. Asi proto, že klanění jsem se musela v Japonsku učit a nebylo to lehké. Nevěděla jsem, jestli jsem se neuklonila příliš hluboce, nebo naopak příliš málo a nedbale a nikdy jsem nevěděla, kolikrát se mám poklonit. Třikrát, pětkrát, desetkrát. Tak proto se mi asi líbil ten vtip. Bylo to takhle: Na peróně se loučila stará paní se svými blízkými, kteří nastoupili do vlaku. Vlak se rozjel a paní se klaněla. Klaněla se dlouho, protože vlak byl dlouhý. Mohla přestat teprve, až vlak odjel. Poslední vagon přejel a na poli za ním stála kráva. Dívala se na ten vlak. No a na tom kresleném vtipu byl kousek posledního vagonu a stará paní, jak se klaní a proti ní byla kráva. Paní se klaněla krávě a kráva jakoby se divila. Nebo se ta kráva té paní taky klaněla? Kdo ví.

Jak jsem pokročila ve studiu japonštiny a sžívala se s japonskou společností, začala jsem zvládat i klanění. A pak jsem se jednou přistihla, jak telefonuji s někým v japonštině a přitom se klaním. Komu, čemu …telefonu? no asi krávě, která tam ani nebyla. Říkala jsem si, že to už jsem asi trochu Japonka. Teď je klanění součástí mě samotné. Mám klanění ráda. Koho z vás jsem vyprovázela před Miyabi, víte, že se klaním. A zůstávám stát před Miyabi tak dlouho, dokud hosté nezajdou za roh nebo už jsou tak daleko na konci ulice, že je není vidět. V Japonsku by se ti odcházející vždy po několika krocích otočili a obě strany by se znovu poklonily. Dávají si tak najevo, že se nechtějí rozloučit, ale nedá se nic dělat, loučí se. Mně se ten zvyk hodně líbí. Vždyť ne každý host by byl rád, kdybych ho objímala.

Určitě by nebyli hosté rádi nyní, když nastala doba covidová. I podávání ruky už je teď na pováženou. Strkáme do sebe lokty. Covidový pozdrav prý. Je to úsměvné gesto a může vyznít docela přátelsky. Ale loket s loktem stejně do domečku nedáte. Možná lepší je v úctě k druhému poklonit se. Já bych se přimlouvala. A když ten prostor mezi prožijeme jako něco, co tratíme, tak se můžeme poklonit několikrát a hodně uctivě s malým uctivým “o”. Opoklona. Opozdrav. Když náš pozdrav myslíme skutečně od srdce a upřímně a umíme to druhému vykomunikovat, tak je to krásné. Tam vězí umění pozdravu, ať je to akushu nebo ojigi.

V minulém blogu jsem hovořila o onigiri, o umačkáncích. Také mají zdvořilostní předponu “o” . A už tehdy jsem se rozhodla pro vás připravit v Miyabi Onigiri Matsuri, oslavu umačkánků z rýže. Nabídneme je teď v prodlouženém víkendu ve znamení Sv. Václava. Omatsuri s onigiri máme proto, že sklizeň rýže právě probíhá a rýže je dar obživy, ale také proto, že jsem myslela na akushu jako ruce v domečku. Akushu suru a Te wo nigiru má podobný význam. Akushu a onigiri má společného jmenovatele. Pro mě jsou totiž umačkánci z rýže symbolem, že něco vytvářet dlaněmi je předáváním si něčeho lidsky důležitého. I při podání si ruky se dlaně dotknou.

Podávat si ruce a objímat se tak, jako jsme byli zvyklí, kvůli pandemii nemůžeme. Ale určitě můžeme předat pozdravy a něco pro druhé skutečně udělat. Umačkat.

Moc přeji nám všem, abychom zvládali.

Vaše Miyabi Darja

 

    Zeen Social Icons

    Přidejte se do Rodiny Miyabi
    Chcete sledovat naše novinky? Přihlaste se k odběru novinek a buďte mezi prvními, kteří obdrží zajímavé novinky a inspiraci ze světa Miyabi